Keep bobring!

Od mého posledního angažmá na bobrovi uplynuly už čtyři roky, takže jsem nijak s letošní účastí nepočítal. Nakonec se na mě usmálo štěstí a byl jsem draftován místním velice ambiciózním týmem, jehož hlavní ambicí bylo být buď první, nebo nebýt poslední. V předvečer závodu nechyběla týmová porada v jedné z litovelských resturací, kde jsme důkladně probrali taktiku na sobotní vrchol sezóny. Teď po závodě už ji snad mohu prozradit - hlavním úkolem bylo zbytečně neuspěchat závod a vytrvalou defenzivní prací v zadní části startovního pole se dostat do cíle.

Po předchozích zkušenostech (2006, 2007) z Bobřího Kapu jsem se v letošní přípravě zaměřil především na trénink síly, která je v kopcovatém terénu Pomoraví klíčem k úspěchu. Už od srpna jsem začal s lehkým posilováním nejprve s lopatou a od září jsem přidal i krumpáč a kolečko. Zhruba týden před závodem jsem do své přípravy zasvětil i Bobana a rámci tréninku jsme přemístili pár kubíků betonu. Tréninkové dávky jsem stupňoval až k samotnému závodu a v pátek odpoledne před závodem jsem s kolečkem také opravdu zajížděl rekordní časy.

V sobotu ráno jsme hodinku před startem s týmem ještě zopakovali pokyny a lehce nervózní (Jak mi to půjde bez kolečka? Co s rukama, když v nich není krumpáč?) jsem se pomalu řadil u startu. Po nezbytných proslovech a průletu helikoptéry se ozval startovní výstřel a mohli jsme vystřelit na 15km dlouhou běžeckou trať. Na úvod jsme dvakrát překonali řeku Moravu a zmizeli v hlubokých lesích. Přesně v duchu naší taktiky jsem začal pěkně odzadu a postupně se propracovával kupředu. Bez kolečka se mi běželo tak nějak volněji a ani lopata mi překvapivě v ruce nijak nechyběla - evidentně měl tedy trénink smysl. Kousek před půlkou závodu jsme opět nadvakrát překonali Moravu a po chvíli se trať konečně začala stáčet zpět k litovelskému koupališti.

Kousek od Nových Zámků jsem předběhl indiána, který si to nenechal líbit a ještě dlouho mě bude jeho pokřik a tomahawk v ruce strašit ze sna. Po 66 minutách jsem mohl cyklistovi Jirkovi předat bobří kolík na krásném 99 místě z 260 štafet a svalit se bezvládně v cíli. O pár vteřin jsem si vylepšil svůj osobní rekord z roku 2006.

Zbytek závodu jsem už mohl spokojeně sledovat v zaslouženém novém tričku a s kelímkem Litovle v ruce. Jirka přesně v duchu taktiky zklidnil situaci, nenechal se zbytečně vycukat jezdci v upnutých oblečcích a zkušeně kontroloval svůj výkon. Marek si na závěrečném vodáckém úseku také vylepšil svůj osobní rekord a dovezl štafetu Lama dream team na zaslouženém 163. místě.