Den první (31.5., úterý): Červenka - Wroclaw - Sandefjord - Lillehammer - Espedalen
Na nejvzdálenější oselské (patřící Oslu?) letiště jsme dosedli s půlhodinovou rezervou, takže v době plánovaného příletu jsme i s batohem seděli v příletové hale a chystali se na další důležitý krok naší krátké návštěvy - tisk lístků na vlak Torp - Lillehammer. Lupeny jsem měl už několik týdnů zakoupené přes internet (za akční cenu - tzv. minipris) a nyní je bylo nutné získat v papírové podobě. Obecně jsou dvě možnosti, jak toho dosáhnout: pokud je vlak místenkový, tak je to jednoduché, neboť si vyberete místo ve vlaku a lístek vám pak donese průvodčí. Náš vlak místenkový nebyl, takže jsme museli využít kiosku řetězce Narvesen (něco jako trafiky Relay u nás), kde jsme po zadání kódu rezervace a čísla mobilu získali jak lístky na obě cesty vlakem, tak účtenku (tisk lístku je samozřejmě zdarma). Samotné nádraží je vzdálené asi 2 km od letiště a vždy 8 minut před odjezdem vlaku vás k němu zaveze zdarma autobus norských drah. Na nádraží není kromě pár laviček vůbec nic, tisk nebo nákup lístků se řeší přímo na letišti (ve zmiňovaném kiosku).
Nádraží Sandefjord Torp, foceno v sobotu cestou zpátky. V úterý byla za prvé výluka, takže jsme se na nádraží ani nepodívali a za druhé pěkně lilo.
Naši situaci ještě mírně komplikoval fakt, že ten den byla v úseku okolo letiště na železnici výluka, takže jsme si vyzkoušeli i jízdu výlukovým autobusem. Nebylo to ale nic, co by nás překvapilo, neboť vše bylo dost jasně a přehledně uvedeno na webu už při nákupu lístků. Oproti domácím zkušenostem a také díky lepšímu systému výlukových autobusů bylo zpoždění vlaku asi 10 minut (což vlak cestou do Osla dohnal). Jako cílovou stanici jsme Lillehammer nezvolili náhodou - leží na přímé trati Skien (Larvik) - Torp - Oslo - Lillehammer, takže není nutné cestou z letiště přestupovat a vlaky tam jezdí každou hodinu (= dostatek minipris jízdenek). Samotná cesta vlakem byla samozřejmě naprosto pohodová, dohnali jsme trochu spánkový deficit a pokochali se známou norskou krajinou.
Ve dvě hodiny (zhruba 4 hodiny ve vlaku) jsme v Lillehammeru a máme před sebou další úkoly. Já se vydávám přepadnout blízký sportovní obchod a uloupit plynovou kartuši k vařiči a Janča mezitím na autobusovém nádraží hledá zastávku našeho autobusu do hor. Pečlivá domácí příparava u Google StreetView se vyplatila a za 5 minut jsem zpátky na nádru i s bombičkou. Zastávku jsme také našli a dokonce dorazilo i pár lidí, co pojedou s náma. O půl třetí je tu i trochu starší autobus, který má však jednu zásadní výhodu - jede dnes zdarma. Po krátké anglicko-norsko-ručně-posunkové komunikaci s řidičem vydedukujeme, že mu nefunguje strojek na lístky, takže máme cestu v ceně 250 NOK grátis. Cesta poměrně příjemně ubíhá, autobus se vyprazdňuje a nakonec jsme jeho poslední cestující. Krátce po čtvrté hodině vyskakujeme na zastávce Espedalen Fjellhotell, ještě jednou děkujeme řidiči (poslední živá bytost v následujících 2 dnech) a okolo chat mizíme do lesa.
Teď je možná načase trochu lokalizovat oblast, kam jsme se to vydali. Vzhledem k ročnímu období (na horách začátek jara, sněhu stále dost) by byl nesmysl pokoušet štěstí v Jotunheimenu, Hardangerviddě nebo jiném známém pohoří. Dle diskuze na fóru Lonely Planet jsme vybrali oblast 70 km severozápadně od Lillehammeru, nazývanou jako Gausdal Vestfjell nebo také Huldreheimen. Výhodou je široká síť turistických cest, mírnější klima i nádherné výhledy na nedaleký Jotunheimen a Rondane.
Mapa trasy, začínali jsme v Espedalenu, končili ve Svatsum.
Úterním cílem je dojít nahoru nad pásmo lesa, a tam pak podle počasí buď pokračovat na vrchol nebo zůstat pod ním. Po 5 km cesty lesem jsme pod kopcem a za další kilometr, tentokrát už kolmo vzhůru, jsme nahoře. Počasí nic moc, sice neprší, ale na výhledy to taky úplně není. Stavíme stan v dolíku u jezera, vaříme večeři a plánujeme cestu na zítra. Nakonec i nějaký ten výhled je, přímo naproti nám jsou už první zasněžené kopce Jotunheimenu. Všude vládne klid, mír a sobí bobky. V noci je téměř absolutní ticho (pokud nebudeme počítat kratší lijavec) a především je celou noc světlo, což jsme v tuto dobu a v této zeměpisné šířce nečekali (nepřišlo mi, že bysme byli nějak moc severně).
Den druhý: Storhøa - Storkvelvbu
Ráno se budíme do azurové oblohy, slunce přes tropiko stanu příjemně hřeje, ale venku jsou menší bažinky zamrzlé. Snídani si prostíráme na nedalekém kopečku a kocháme se okolníma horama. Romantika jak sviňa.
Pohled na zasněžený Jotunheimen během snídaně.
Krátce před desátou vyrážíme na cestu. Orienťáckou fikačkou dobýváme vrchol Storhøa, odkud je vidět i na druhou stranu na zasněžené Rondane. Podle mapy sestupujeme k salaši(?) Svartjønnholet a kuchtíme oběd. Všude je mraky stop a bobků od ovcí, sobů a kdovíčeho, ale živá zvířata nikde. Dost depresivně také vypadají břízy bez listí, porostlé tmavým lišejníkem. Azuro pomalu končí a od západu jsou vidět tmavší mraky takže se raději pakujeme a pokračujeme. Kousek za salaší se poprvé a naposledy trochu rozchází mapa s realitou, ale naštěstí si toho všimneme včas a trasu zkorigujeme. Potkáváme první norské lumíky, jeden z nich nám nadává, co mu hrdlo stačí. Zvedá se dost silný fičák a kousek před chatou Storkvelvbu se přidávají první kapky. Naštěstí jsme už u chaty, zkouším dveře, ale chata je podle očekávání zamčená. Naštěstí je otevřený dřevník a vedle něj také luxusní malá místnost s jednou postelí a čtyřmi kotci pro pejsky. Původně jsme plánovali pokračovat pod horu Nordre Langsua, ale venku začíná solidní saigon, takže pro dnešek už máme odchozeno.
Den třetí: Storkvelvbu - Ongsjøsætran
Ráno to z počátku nevypadá nijak dobře, ale než stihnem uvařit čaj, tak vítr rozfoukal mraky a vypadá to opět na slunečný den. Loučíme se s chatou (nebo spíše souborem chat) a mírnou oklikou (na focení) míříme co nejblíže k osadě Svatsum Øvre, odkud nám další den jede autobus. Nejdřív sestupujeme pustinou bez stromů s množstvím jezírek, pak překonáváme údolí s meandrující říčkou a krásně kvetoucíma "kytkama" (fakt netuším, co to je zač) a procházíme březovým lesem k chatě Nordbua (ta je na rozdíl od Strokvelvbu kompletně otevřená), kde potkáváme prvního (a posledního) člověka na tomto výletu. Postarší Nor vyrážel předchozí den z údolí a podvečerní chrst jej zastihl na cestě. Původně se chystal dojít na Storkvelvbu, ale vzhledem k počasí už zůstal zde. U potoka pod chatou kuchtíme oběd a slunce začíná výrazněji připékat.
Rovina jak na Hané.
Odpoledne nás čeká neznatelná cesta přes bažiny k jezerům Leppvatnet, odkud stoupáme pod horu Ongsjøfjellet. Pod kopcem necháváme v křoví můj dvacetikilový batoh (raději si jeho polohu poznačíme do GPS, ona ta krajina je tam dost jednotvárná) a vyrážíme dobýt 1362 m vysoký vrchol. Zrovna jako na potvoru se musí přihnat nějaké mraky když jsme nahoře, takže výhled není zrovna dokonalý, ale i tak to za tu cestu stálo. Cesta dolů je díky mužikům, které jsme si vyrobili, snadná a i batoh nacházíme bez GPS. Sestupujeme dále po turistické cestě a pomalu už vyhlížme plácek na stan. Nakonec jsme došli až k první chatě, kde v oploceném prostoru stavíme stan a prosluněnou terasu využíváme k večernímu slunění a vaření večeře. Kartuše už mele z posledního, ale nakonec se ty těstoviny nějak dovařily. Slivovice na dobrou noc a jdeme na kutě.
Den čtvrtý: Ongsjøsætran - Svatsum Øvre - Lillehammer
Snídáme tentokrát na východní terase chaty, vařič nám jen přihřeje vodu na kafe. Možná by se voda lépe ohřála od slunce, které už od rána pěkně smaží. Poslední den je hlavním cílem stihnout autobus ze Svatsum Øvre, takže vyrážíme už před desátou. Cestou dolů k jezeru Nedre Ongsjøen několikrát ztrácíme pěšinu značenou v mapě, moc lidí tudy opravdu asi nechodí. Obcházíme jezero po břehu a vzhledem k absenci chladivého větru jdeme už jen do trička. S takovým vedrem jsme nepočítali. Na zastávku v centru osady (samoobslužná benzínka, překvapivě dobře zásobený supermarket a zhruba 5 domů - zbytek obyvatel je rozeset po okolních stráních) přicházíme asi dvacet minut před odjezdem. Busík už tam je, tak jen skočíme do místního supermarketu pro něco chlazeného. Cestou autobus zastavuje v jednom městečku u školy, kde už čeká dalších 6-8 autobusů, které napakují místní školáky a jako na povel je rozvezou po okolních osadách - nelze si nevzpomenout na Děti z Bullerbynu (ty to měly ze školy spíš pěškobusem). Cestujících oproti předchozí jízdě výrazně přibylo, je pátek odpoledne, tak asi všichni valí do města za kultůrou.
V pátek i v sobotu byl hroznej pařák.
V Lillehammeru se jdeme ubytovat do místního kempu. Představa klidného místa (ještě není sezóna) s několika stany vzala brzy za své - kemp je narvaný k prasknutí karavany (většina má stálé místo) a opalujícími a koupajícími se Nory. Místa na stany moc není, jdeme až na úplný konec kempu, kde je trochu stínu a posezení u jezera (Mjøsa). Po nutné sprše vyrážím jako muž lovec ulovit něco do supermarketu k večeři. Hlavním oříškem se ukázalo hledání supermarketu, ale nakonec jsem v této zkoušce uspěl a po dvou hodinách lovu jsem dorazil zpět i s večeří a pivkem.
Den pátý (4.6., sobota): Lillehammer - Torp - Wroclaw - Červenka
Poslední den začal časným budíčkem v 5 hodin ráno, v šest jsme byli na nádraží a na vteřinu přesně v 6,18 vyjel náš vlak směr letiště. Koláčky na snídani jsme měli z předchozího dne, zbývalo uloupit trochu kávy a čokolády ve vlakovém automatu. I na ten jsem nakonec úspěšně vyzrál, přestože se mě snažil pozlobit odmítnutím dvacetikorunové mince. Výluka se v sobotu nekoná, takže jsme úspěšně dojeli až na letištní nádraží, odkud nás po pár minutách vyzvedl drážní busík. Na letišti nás čekala tradiční předodletová nuda, kdy prostě musíte jen čekat a čekat. Letadlo tentokrát mělo na odletu pár minut zpoždění, ale ve Wroclawi jsme byli přibližně dle plánu, tedy asi o půl třetí. Cestu na Hanou jsme tentokrát zvolili pro zpestření přes Klodzko a kromě polských řidičů nám ji v tom vedru zpříjemnila i dočasně nefunkční klimatizace.
Když to zhrnu a shrnu...
Když to tak shrnu, tak mě až překvapilo, jak nám vše vycházelo - nic neujelo, všechno jsme sehnali, tak jak jsme plánovali, když začal nahoře chrst, tak jsme došli k chatě, ušetřené jízdné za autobus... Pokud by se někdo chtěl inspirovat, tak stále jsou na léto i podzim letenky z Polska v cenách od 1 złotého, stejně tak vlakové minipris jízdenky (na které lze cestovat po celém Norsku - pokud na danou trasu ještě jsou). Přestože jde o Norsko, tak finančně přišla celá sranda zhruba na sedm tisíc (za oba dva, kompletně i s jídlem), což se v podstatě rovná podobně dlouhému pobytu v penzionu s polopenzí kdekoliv u nás.
