Vysoké Tatry - tentokráte za jarního počasí

1502× přečteno

Jeden víkend jsme si dali oddych a už jsme opět jeli do nejvyšších polských hor. V plánu jsme měli dobýt jejich nejvyšší vrchol Rysy (2499 pro Poláky, 2503 pro Slováky). Výprava byla tentokrát početnější (= nejeli jsme jen s Jančou) a čítala ostřílené polonisty a alpinisty Buráka s Libuškou a z Hradce dojel orientalista Bob. V pátek před polednem jsme zaparkovali náš koráb u Lysé Polany, zaplatili největším evropským křesťanům nekřesťanských 60 zł za parkovné a vyrazili vzhůru. V plánu bylo dojít na 5 polských stawů (svobodný, ženatý, rozvedený, ...) a odtud to říznout okolo hřebene na Mořské oko, kde jsme měli zabukované schronisko.

Sněhu bylo zpočátku tak 20 - 30 cm, ve stínu byl celkem zmrzlý, takže se to ani moc nebořilo a šlo se dobře. Schronisko na 5 stawech jsme hodně hladoví dobyli kolem druhé hodiny. Počasí bylo naprosto úžasné, ale vzhledem k nedostatku času jsme se zase tolik nekochali (k nelibosti babské části výpravy). U schroniska bylo pěkně mrtvo, neboť je to jediné schronisko v polských Tatrách, kam se nelze dostat autem (naštěstí). My jsme dali baštu z vlastních zásob a vydali se na druhou polovinu cesty. Nejprve bylo nutné překonat lehce ujíždějící svah, pokochat se panorámaty, šlápnout si vlastní cestu a kolem páté hodiny jsme byli na Mořském oku. Vzhledem k podmínkám jsme přehodnotili cíl sobotní výpravy (Rysy ne), objednali na další den nocleh na 5 stawech, dali nějaké pivko a šli na kutě.

Sobotní ráno nás přivítalo zataženou oblohou, ale naštěstí zatím bez mlhy. Cílem bylo dojít do Szpiglasového sedla (2110) a odtud zdolat Szpiglasowy Wierch (2170). Stopu nám prošlápli o den dříve asi dva lidi v mačkách. Těsně pod vrcholem však padla mlha, šláplá stopa od borce v mačkách šla jinudy a začla menší hančovina. Na vrchol jsme se vybodli a zahájili raději sestup. Úvodní pasáž s řetězy sice vypadala hrozivě, ale nakonec to bylo v klidu. Pak to kolega Mačkař říznul na druhou stranu než vedla turistická trasa, takže jsme to museli trochu zkorigovat a vytvořili jsme tak novou cestu do sedla, nazvanou na naši počest Česká cesta. Dole u jezer se trochu vyjasnilo, sem tam vykouklo i sluníčko, takže jsme zase něco vyfotili. Večer jsme vyprázdnili placatky při hře Macháček, probrali jsme výhody a nevýhody záchodu tureckého typu a šli spat.

V neděli sice bylo zpočátku lehce zataženo, aby se poté jako na potvoru vyjasnilo. Nám už stejně jen zbývalo sejít k autu. Cestu od chaty jsme si alespoň zpestřili sešupem po černé značce, která se proměnila spíše v černou sjezdovku.

Článek a fotky jsou také u Buráka

Mohlo by se ti taky líbit