Zasněžený západ Západních Tater

1450× přečteno

Minulý týden mi Janča odjela studovat na jeden semestr do Polska, tentokrát na Jagelonskou univerzitu v Krakově. Tento víkend jsme tak zahájili po třech letech turistickou sezónu u našich severních sousedů a vydali se zkontrolovat nedaleké Tatry, samozřejmě z polské strany. Na úvod jsme si vybrali západní část Západních Tater (kam patří třeba i Roháče), které jsou na polské straně příjemně zaoblené a nejedná se tedy o žádnou extrémní turistiku. Předpověď počasí byla doslova debilní a vypadala takto: čtvrtek hezky, pátek a sobota hnusně, neděle hezky. Nejhorší na tom bylo, že se vyplnila.

V pátek ráno jsme přejeli z Krakowa do Zakopaného a odtud jsme chytli malý busík do ústí Doliny Kościeliska. Dolina Kościeliska patří k nejvíce navštěvovaným místům polských Tater (které jsou už tak výrazně více přeplněné než ty slovenské), a tak jsme se obávali najhoršího. Celá dolina je díky široké cestě přístupná v podstatě komukoli, takže se zde koncentrují všechny školní výlety, zájezdy důchodců a rodinné procházky, ale v pátek to ještě celkem šlo. Zde jsme prozkoumali některé z místních jeskyní, u Schroniska na Hale Ornak jsme si dali baštu a přes sedlo přešli do Doliny Chocholowske, na jejímž konci je Schronisko na Chocholowskiej Polane, naše místo noclehu. Schronisko patří se svými 121 místy k největším v Tatrách a nabízí ubytování solidní kvality. V jídelně mají točené pivko a další jídla. Počasí v pátek sice nebylo ideální, ale aspoň nějaké ty kopce byly vidět.

V sobotu jsme v 7 hodin ráno vyrazili dobýt hřeben tyčící se okolo doliny. Už cestou nahoru střídavě padalo cosi bílého a vítr byl slyšet taky dost. Na prvním vrcholu (Grześ, Lúčné - 1653) toho moc nevidíme a nevypadá to, že by se to mělo zlepšit. Nakonec to ještě prubnem dál. Po Dlouhém úplazu se dostáváme na Rakoń (1879), kde se sice poprvé asi na 5 vteřin lehce protrhne obloha a je vidět dál než na 20m, ale počasí se spíše horší. V sedle pod Wołowcem dáváme baštu, oblékáme moirová kaťata a špekulujeme co dál. Ze sedla totiž vede jediná cesta zpět, pokud nechceme jít celý hřeben. Nakonec to zkoušíme ještě na Wołowiec (2064), ale když mě v půli kopce málem odletí hůlky, tak to otáčíme a jdeme dolů. Cesta po zasněžených kamenech není zrovna ideální a bez hůlek by byla téměř sebevražedná. Kolem poledne jsme zpátky na výchozím Schronisku a nahoře to vypadá stále stejně. Pak nás čeká jen nudná cesta dolinou na busík do Zakopaného. V Krakowě vypadáme s batohy a hůlkami trochu exoticky.

Západní Tatry mají u nás vroubek, snad se nám podaří jej někdy v budoucnu smáznout. Za 14 dnů nás čeká tatranské repete - tentokrát ale ve východní části. Pokud se chce někdo přidat, tak zde jsou nějaké předběžné informace.

Komentáře

Mohlo by se ti taky líbit