Velká Fatra - panorámata, mimozemšťani, louky i salaše

Když jsem koncem června po nevydařeném ataku Velké Fatry sliboval, že se na ní vrátíme, tak to nebyla žádná slova do větru. Sliby se maj holt plnit nejen o Vánocích (stejně jak slipy). V sobotu ráno tak ve dvě v noci vypadáme s batohy v noční olomoucké lince trochu podezřele a i na nádraží si nedáváme šlofíka na lavičce, na rozdíl od desítek jiných, ale vyrážíme již vyzkoušeným rychlíkem Cassovia směr Slovensko. Kolem osmé jsme v Ružomberoku a po menší pauze se vydáváme malým, téměř by se dalo říci polským, busíkem přes Donovaly do Starých Hor. Zde začíná naše dvoudenní procházka po Velké Fatře.

Počáteční fáze výstupu na hřeben není zrovna populární, ale za tři hodinky bylo hotovo a mohli jsme se kochat panorámaty na Križné (1574). Na vrcholku stojí jakási vojenská základna, jejíž jedna stavba vypadá jak ze sci-fi filmu. Na Križné je celkem dost lidí a dokonce i pár cyklistů (i když člověk bez helmy na hřebeni je podle mě spíše kokot než cyklista). S Jančou si dáváme oběd a vyrážíme dál. Odtud už byla trasa naprosto pohodová a nenáročná. Hřeben Velké Fatry je relativně plochý a nekonají se tak žádné dramatické výšlapy nebo sešlapy jako na jejím vyšším malém bratříčkovi. Čeká nás nejvyšší vrchol Velké Fatry - Ostredok (1592), který je ale tak plochý, že nevypadá o moc vyšší než okolí. Po pár fotkách scházíme okolo krásných skalek u vrcholu Suchý do sedla pod Ploskou (1532). Cestou míjíme salaš pod Suchým, ale je ještě zbytečně brzo. Ploskou nakonec obcházíme z levé strany, cestou nabíráme vodu z pramene a kocháme se výhledem na Borišov. Pod hřebenem mezi Ploskou a Borišovem je z dálky vidět krásná salaš, kterou si vybíráme jako naše dnešní nocležiště. Salaš má pěknou novou střechu, je naštěstí otevřená, již bez pastevců a nabízí místo na postelích jak v dolní části, tak i v horní na matracích. Dorazili jsme k ní prakticky jako první, ale během odpoledne a večera se tam nakonec sešlo více lidí a i okolní salaše byly zaplněné. Celý večer (a i celou neděli) se z lesů ozývá dost hlasitý řev, který jak jsme se dozvěděli, nevydávájí místní početní naprdnutí medvědi, ale jeleni již zahájili říji.

V neděli nás opět nečeká nic náročného. Kolem sedmé již slunce ozařuje Borišov, ale my si na první paprsky musíme počkat až na Ploskou, kde snídáme. Ranní panorámata jsou vždycky nejkrásnější, a tak se stále jen kocháme. Vidět jsou dobře především Nízké Tatry, kdy nás při pohledu na Prašivou ještě teď bolí kolena ze sestupu. Cestou na poslední dnešní kopec Rakytov nabíráme vodu a i, patrně nejprudší kopec, na Fatře zdoláváme hravě. Po nezbytné svačince a několika fotkách nás čeká už jen sestup do údolí. Hned pod hřebenem je potřeba dávat pozor na kravince a opět míjíme několik salaší. Sestup je opět záběrem na kolena a i přes využití trekových holí se už těšíme do údolí. Následuje jen romantická procházka kolem potoka, který ústí mezi Liptovskou Revúcou a Liptovskou Osadou. Nečekaně nám již odsud jede busík přímo do Ružomberoka, odkud se již s pomocí slovenských a českých drah vracíme domů. Foťák jsem nijak nešetřil, takže se pohodlně usaďte, obejměte své milé a hurá na fotky.