Přechod Malé Fatry

1674× přečteno

Už delší dobu jsme si s Jančou pohrávali s myšlenkou na menší výlet na Malou Fatru a nádherné podzimní počasí předchozích dní rozhodlo o termínu za nás. Zvolili jsme formu přechodu celého hlavního hřebene ve dvou dnech (včetně cesty tam a zpět) s tím, že jednu noc přespíme na Chatě pod Chlebom, která se ideálně nachází v polovině cesty.
Z Olomouce jsme vyrazili přímým vlakem do Žiliny o půl třetí ráno. České i Slovenské dráhy se pochlapily, a tak jsme hned chytli busík do Strečna. Před půl osmou jsme tak mohli začít zdolávat první polovinu výletu celkem asi osmihodinovou procházku ze Strečna (400) na Chatu pod Chlebom (1415). Nasnídali jsme se na Starém hradě a hurá kolmo nahoru. Úvodní stoupání je možná trochu zdlouhavé, ale pozdější zážitky to bohatě vynahradily. U Chaty pod Suchým jsme začali potkávat první kolegy a foťák začal ukládat do paměti první panorámata. Stoupák na Suchý (1468) lze bez přehánění nazvat dobrým kolmákem. Nahoře jsem se pokusil o polopanoramatickou fotografii, no uvidíme, jak se s tím fotošop popere. Po krátkém vydýchání jsme pokračovali po rozeklaném hřebeni, kdy se stále lozilo nahoru a dolů, zakončeném vrcholem Stratenec (1512). Řízky z moráka nám dodaly energii, a tak hurá na Malý Kriváň (1670). Cestou jsme se již dozvěděli, že chata pod Chlebom bude asi večer pěkně narvaná, ale měli jsme sebou karimatky i spacáky, takže jsme věřili, že se na zem snad vejdeme. Cestou jsme už potkávali nějaké turisty, Češi asi převažovali. Cestou na Velký Kriváń začal lehčí fičák, takže ke slovu přišla čapka i rukavice. Na vrcholu už bylo lidí docela dost, dokonce bylo možné potkat několik skupinek "šampónovitých teniskářů". Pak už zbývalo jen sestoupit do místa našeho ubytování. Tam ještě bylo celkem prázdno, ale raději jsme si zamluvili místa na zemi a dali si konečně zasloužené pivko. Kolem půl páté začali na nejvýše položenou chatu na Fatře scházet z okolních kopců naši budoucí spolunocležníci a mezi nimi i nerozlučné duo aktivních veverek Burák&Líba a spolužák Víťa (jak symbolické jméno pro gisáka). Ti však vůbec netušili, že jsme na Fatře, a tak pro ně byla naše přítomnost docela dost překvapivá (ono jim totiž dlouho trvalo, než se dohodli, jestli někam pojedou, takže jsme jim o našem výletu nakonec neřekli :) Někteří docházeli na chatu ještě dlouho po setmění, a tak jim nakonec vzhledem k počtu postelí/matrací/místa na zemi nezbylo nic jiného, než přespat venku. Večer jsme dali nějaké to pivko, uvařili čaj do termosky na zítřejší snídani a kolem desáté se vynesly stoly ven, chatař všechny pařmeny vyhodil ven a kdo chtěl, mohl jít spát.
Díky posunu času jsme s Jančou vstali v neděli už v šest ráno (Veverkám to ráno moc dlouho trvá, a tak jsme jim dali náskok a nechali je na chatě), a protože jsme se nezdržovali snídaní, tak jsme se mohli hned na počátku druhé půlky našeho výletu pokochat nádherným východem slunce. Na hřeben jsme dorazili asi jako první a zhruba do desáté hodiny jsme prakticky nikoho nepotkali. Úvodní pasáže vedly po krásném, nádherném, parádním, liduprázdném, úzkém a nevím ještě jakém, hřebeni, slunce krásně hřálo, Nízké Tatry i Roháče vystupovaly z mraků, ... ? bude to znít jako klišé, ale to se musí zažít. Snídani jsme dali na Severních Stěnách (1535), Stoh jsme obešli a kolem půl desáté jsme dorazili pod Velký Rozsutec (1609). Strmé skalní stěny vůbec nenaznačovaly, kudy by se na vrchol asi dalo jít. Za pomoci dobré kondice a několika řetězů jsme dobyli i tento vrchol. Z něj jsme téměř seběhli do sedla mezi Velkým a Malým Rozsutcem. Po časoprostorové analýze jsme se rozhodli vynechat ten menší z Rozsutců na jindy a v klidu pobaštit něco z moráka a bez nějakého stresu stihnout busík do Žiliny. Po půlhodince slunění a přesunu masa a chleba do našich žaludků dorazili naši staří známí. S naší analýzou situace souhlasili, a tak jsme téměř již pohromadě (asi prvních 50m) vyšli vstříc soutěskám, vystřiženým jak ze Slovenského ráje. Se snižující se nadmořskou výškou rostla také koncentrace teniskářů a šampónů, takže honem pryč. Kolem třetí jsme se pak nasoukali do busíku směr Žilina. Zde jsme ulovili jedno z posledních volných kupé v rychlíku domů. Samozřejmě jsme okamžitě sundali pohory, a tak lze téměř říci, že jsme seděli sami v přeplněném kupé.
Co na závěr? Mrkněte se na fotky.

Komentáře

Mohlo by se ti taky líbit