Transcarpatia ? nádherné polské peklo

Jak lze za týden najet zhruba 500km, nastoupat 12km a vytvořit si asi nejsilnější bajkový zážitek? Stačí jediné ? zúčastnit se závodu Transcarpatia. Lze vydržet 7 etap? Přežije takovou zátěž moje plečka? A přežije to moje prdel? A přežiju týden s Burákem? To jsou asi základní otázky, které si musíte klást před startem. Ale pojďme na to popořádku.
Transcarpatia je sedmidenní bajkový orientační maratón, který se jede v nádherných kulisách polských pohraničních hor. Z Biesczad na hranicích s Ukrajinou se po sedmi dnech hodnotného bajkového zážitku dostanete do Zakopaného - města pod Tatranskými štíty. Závod určitě není určen pro nějaké výletníky a na trekovém kole cíl asi také nespatříte. Jednotlivé etapy nemají sice nijak drsné parametry (od 50 do 75km, převýšení od 1500 do 2600 m), ale protože neexistuje žádný odpočinkový den a převažují spíše hodně náročné terény, jedná se opravdu o výživný závod. Limit na každou etapu je 8 hodin a pokud do této doby cílový oblouk nespatříte, tak budete ze závodu nemilosrdně vyškrtnuti. Za relativně vyšší startovné (v přepočtu zhruba 3500kč) získáte ubytování ve stanech či škole, sprchu, mytí kola, mapy, napijete se na jednom bufíku na trase a máte možnost převozu věcí. My jsme naštěstí měli sebou Janču, která plnila funkci řidičky našeho korábu, kuchařky, masérky, lékařky a ke konci závodu i ... ehm, jak jen to říci... zasypávačky opruzené prdele. Po několika dnech v sedle přišel na řadu nejen dětský zásyp, ale i heřmánková mast (na prdeli slast).
Maratón je sice jakoby orientační, ale pro zkušené orienťáky spíše poloorientační. Na mapě (1:50000 nebo 1:60000) je totiž vždy vyznačena doporučená trasa mezi jednotlivými kontrolami (vždy 5 kontrol). Tato trasa ale rozhodně nebyla vždy nejrychlejší a díky naším mapníkám na řidítkách a kvalitní orientaci jsme dokázali někdy nemožné a na jednom postupu tak získat třeba i 20 míst. Jinak trasa většinou vedla po nějaké místní turistické značce a postupy byly orientačně jednodušší.
Start byl 20.8. v městečku Ustrzyki Dolne, nedaleko ukrajinských hranic. Pod startovním obloukem se tísnilo zhruba 120 dvojic, z toho 3 české týmy. Kromě našeho týmu ?Šukáme Krecika? (krecik = krteček) se na startu také objevily dva týmy Sacího Komanda. V dresech Pilsner Urquell a se čtyřmi sudy piva je nešlo přehlédnout. Pivem byli důkladně vybaveni i během závodu v bidonech a kejmlech a jako alternativu jezdili i na slivovici. Ze zahraničí ještě dorazila dvojice z Kalifornie, dále několik Němců, Rakušáků a jedni veteráni z Belgie.
Po první etapě jsme obsadili 31. místo a i na fotkách je patrné, kdo z dvojice se proměnil v mrtvolu. Po dojezdu jsem byl tak akorát schopen přemýšlet o tom, kde se brzo pobliju. 74 kilometrů by nebylo nijak závratných, ale v kombinaci s ukrutným bahnem, velkým vedrem a místy naprosto nesjízdnými úseky se pro mě první etapa stala tou nejhorší. Večer jsem se lehce sebral, ale jak dojedu následujících 6 etap jsem nechápal.
Druhý den jsme vyrazili překvapivě opět do kopců a téměř celý postup na první kontrolu se šel pěšky. Hřebeny kopců se nakonec daly docela dobře jezdit, ale při postupu na poslední kontrolu jsme se úplně zbytečně zasekali v brutálním bahně. V posledním sjezdu se mi také podařilo vyndat řetěz z přehazovačky a nakonec z toho bylo naše nejhorší umístění v celém závodu ? 55. místo.
Zlom v našich výkonech přišel ale ve třetí etapě. Z důvodu vyškrtnutí jedné z kontrol se z bajkového závodu stal silniční a nám to překvapivě pomohlo. Na startu bylo k vidění, jak se přímo ve startovní bráně dav půlí a jedna část míří doleva a druhá doprava. Dlouhé objížděčky po silnici nakonec rozhodly a po famózním výkonu jsme do cíle dorazili na 12. místě. Na oslavu jsme okamžitě vytáhli okurky a Zubrovku. Večer se také poprvé objevily nějaké mraky a spadlo pár kapek.
V kvalitních výkonech jsme pokračovali i čtvrtou deštivou etapu. Trať vedla spíše po lepších cestách a díky mapníkům jsme mohli naplánovat důležité objižděčky. Občas se stávalo, že na nás borci čekali na křižovatce a pak se nás drželi jako klíšťata. Psychiku ostatních borců jsme pak naprosto zničili zpěvem, za kterého jsme i některé předjeli. Do cíle v lázeňském městě Krynica Zdroj jsme dorazili jako 21.
Start páté etapy ? označované za královskou ? byl už v 8 hodin ráno, aby se do cílového (a nám z podzima dobře známého) městečka pod Pieninami ? Krosćienka ? všichni dostali za světla. Po úvodním brutálním stoupání jsme se dostali do výšek kolem 1200m n.m. a po horských hřebenech jsme se pohybovali až do cíle. Na občerstvovací kontrole (město Piwnica Zdrój) jsme sice byli kolem 25. místa, ale díky objížďce zleva jsme se najednou objevili na 8.místě. Mraky začaly ustupovat a tak jsme se dočkali i nádherných výhledů. V závěrečném sjezdu nás sice podle očekávání jedna dvojice oprala, ale z konečného 9.místa jsme byli vysmátí ještě dlouho. V Krosćienku jsme zašli na jídlo do již vyzkoušené knajpy ? což byla ta nejlepší odměna.
Sebevědomí nám rostlo každým dnem a tak jsme i v další horské etapě chtěli ukázat, že na to máme. Celý závod se jel opět po hřebeni a po pravdě řečeno to byla nádhera. Nezapomenutelné výhledy střídaly průjezd skrz stádo ovcí, brutální kamenité sjezdy či výšlapy. Velká nadmořská výška asi zapůsobila na krtečka, kterého jsme našli nedaleko nejvyššího bodu trasy. Někteří soupeři nám ho pak chtěli přivézt. Ve výsledkové listině jsme opět nezklamali a 15. místo potvrdilo naši výbornou formu.
Do poslední etapy jsme už šli pořádně nažhavení a protože se jednalo o relativně jednodušší etapu, tak jsme chtěli opět zabodovat. Dostali jsme už i nové dresy s logem závodu a tak peloton tolik nesmrděl. Po docela dlouhém přejezdu na start jsme se zkušeně propracovali dopředu a v prvním kopci za sebou táhli téměř celý peloton. V následném sjezdu jsme se již kochali nádhernými výhledy na Tatry. Za zmínku také stojí setkání se stádem ovcí a ovčáckými psi, nebo jak soupeři v posledním pořádném kopci přetrhli řetěz. Závěrečný sjezd do cíle po sjezdovce do cíle nebyl zrovna jednoduchý a tak nebyla o pády nouze. Já jsem si držel svůj průměr 1 až 2 držky na etapu. Do cíle jsme dorazili na 12. místě.
V celkovém součtu jsme po necelých 34 hodinách strávených na kole obsadili celkové 17. místo a 13. v kategorii chlapů. Po prvních dvou etapách bych ani nevěřil, že uvidím cíl a nakonec bych si klidně ještě nějakou etapu dal. Za rok bych asi tento závod vynechal a spíše se soustředil na nezávodní projíždění hor, ale později se třeba rád vrátím na místo činu.