Apache Jestřebí hory - nádherných 105km

1057× přečteno

Po sérii bajkových maratonů na Moravě jsem si střihnul opět něco hodně výživného a to tentokrát v Čechách - v Jestřebích horách. Neproběhla jen výměna lokalit, ale i parťáka a po Petrovi přišel na řadu Burák, který byl hodně natěšený, když nemohl předchozí maratony absolvovat kvůli natrženým vazům. Už parametry závodu (105km, 2600m přev.) budily respekt a tak jsem po minulém nepřesvědčivém víkendu měl celkem obavy, zda to zvládnu.
První soupeře jsme potkali už u nás před barákem a zbytek pak v centru závodu v Úpici. Maraton byl jedním z bodů cyklistického festivalu, který probíhal v Úpici a okolí již od pátku a nabízel mnoho atrakcí pro všechny odrůdy cyklistiky. V sobotu ráno jsme vyfasovali fešná trička, kvalitní ponožky s logem Budvaru a přichystali svoje miláčky k závodu. Jarda byl patrně černým koněm závodu, neboť dostal šanci startovat v první vlně mezi eliťáky. Já jsem se musel spokojit se zadními pozicemi. Závodníků bylo tak akorát (asi 200), takže nějaké velké tlačenice jako na Šele nehrozily.
Od startu jsem se drze protloukal vpřed a asi po 7 kilometrech jsem Jardu docvakl, ne však na dlouho a tak jsme se viděli až na druhé občerstvovačce. Začátek tratě (mrkněte se určitě na mapu) byl spíše rychlejší a jednodušší. Nejkrásnější pasáží úvodu bylo určitě stoupání z Babiččina údolí po pěšince, kdy se asi pětkrát projížděly brody skrz malý potok. Za první občerstvovačkou přišlo první stoupání na hlavní hřbet Jestřebích hor, ale zdálo se mi celkem krátký. Pak jsem na již zmiňované druhé občerstvovačce docvakl Jardu a v následném stoupání jsem mu lehce poodjel. Pak přišlo několik stoupáků / sjezdů na (z) hlavní(ho) hřeben(u). Některé pasáže byly celkem brutální a i když nešly skoro ani sejít, tak je dost borců sjíždělo.
Na necelém 50. km jsem již byl vcelku hezky načnutý a tak byl čas na oběd v občerstvení u Jestřebí boudy. 4 koblihy s nugátem, salám, sýr, rohlík a rozinky důkladně zalité kolou, ionťákem a vodou mi vcelku rychle zahnaly hlad. Po chvilce dorazil i Jarda, který měl vylepšený převodník a tak jel jen na největším nebo nejmenším tácu. Několik ran kladivem situaci vyřešily a mohl pokračovat dál. Po 50km teprve většinou začíná hlavní část závodu a ani zde tomu nebylo jinak. Pasáž nad Markoušovicemi jsem ještě přežil, ve sjezdu dolů do Lhoty u Trutnova jsem už prsty skoro neudržel brzdové páky a poté přišel stoupák dne - na Čížkovy kameny. Ze závodníků co byli poblíž jsem byl asi jediný, kdo celý kopec vyjel, ovšem jak jsem nahoře vypadal není asi moc třeba popisovat. Trialová pasáž nad skalami, kterou jsem si projížděl na svém jarním výletu, je sice moc krásná, ovšem moje technické schopnosti ještě nejsou na moc vysoké úrovni. Poté jsme si celý svah sjeli dolů abychom ho mohli opět skoro celý vyjet nahoru. Na další občerstvovačce v Markoušovicích jsem již byl absolutní koženka. Nechal jsem si polít hlavu a přemýšlel, zda budu zvracet hned, nebo až za chvilku.
Rozhodl jsem se pro druhou možnost a vyrazil na další stoupání opět na hlavní hřeben Jestřebích hor. V levé noze se již pomalu probouzely lehké křeče a tak jsem musel volit lehké převody a tahat to raději pravou nohou. Poté jsme opět celý kopec sjeli dolů a já si přál, aby ten sjezd už skončil, protože prsty už odmítaly brzdit. Na občerstvení ve Svatoňovicích jsem zasedl místní občerstvovatelce židli a kladl si existencionální otázky (například "Proč to vlastně děláš?", "Neříkal jsi už minule, že to nemáš zapotřebí?", "Vyser se na to!",...). A co následovalo pak? Samozřejmě kolmý stoupák. Kurva! Já se na to fakt asi vyseru. (Omlouvám se za silnější výrazivo, které obvykle nebývá součástí mého slovníku.) Ten kopec prý celý nevyjeli ani borci z kategorie Elite. Já jsem v něm vyzkoušel moc zajímavou věc, a to, že pokud máte křeč zároveň do obou nohou, tak se pak jde docela špatně. Chvilka posezení na křížové cestě mě pomohla a kopec jsem nakonec zdolal. Pak přišlo asi posledních 15km a má psychika opět zabodovala. Rozjel jsem se vcelku statečně, do Úpice dojel už bez problému a ještě jsem v závěru vopral třetí ženu celkového pořadí.
V cíli každý dostal medaili, která byla myslím více než zasloužená. Zasvěcení mluvili o jednom z nejtěžších maratonů u nás a já jen můžu dodat, že to bylo "fakt hustý". Po tomto zážitku jsem rád, že už letos žádný maraton asi nepojedu (snad se s Burákem zas nějak nehecnem). Ale aby nebyla mýlka - tento maraton byl rozhodně nejhezčí závod co jsem kdy jel, krásná a náročná trať, perfektní organizace, nádherná příroda, panorámata - super zážitek. Čekání na tombolu nám zpestřily místní taneční skupiny a nejsem si jistý, jestli nebylo jejich focení vzhledem k věku tanečnic trestným činem :). Tombola byla opět podvod, protože jsme s Jardou vyhráli velký kulový. Mám nějaké foto. A jak to viděl Burák?

Komentáře

Mohlo by se ti taky líbit