Rabštejn, který není nad Střelou

862× přečteno

Trochu se zpožděním poreferuji o minulém víkendu. Protože se jednalo o můj poslední víkend na Hané v tomto semestru, tak jsem plánoval nějaké projížďky na svém dvoukolovém broučkovi. Program výletu nakonec dodala Libuška, když oznámila, že jedou na víkend lézt do Jeseníků a že po pořádání na Kružberku nás horolezci zase rádi uvidí. Cílem byla lokalita Rabštejn v jižní části Hrubého Jeseníku, asi 25km jižně od Pradědu. Protože to nebylo zas tak blízko, tak jsem raději vyrazil už v pátek a v polovině cesty Litovelským Pomoravím jsem přespal u Janči. V sobotu ráno to sice vypadalo, že si z nás dělá Taťána Míková srandu, ale nakonec slunce vykouklo a já vyrazil přímo proti větru směrem na Jeseníky. Průjezd skrz zbývající lužní lesy Litovelského Pomoraví byl v pohodě, pak už ale bylo nutné vyrazit do terénu a začít stoupat. Hned v prvním lesíku mi zmizela modrá značka a tak jsem nakonec musel volit orienťáckou zkratku skrz les. Nakonec jsem se našel a mohl začít stoupat na vrchol Bradlo (600m n.m. - KZ štafet 99). Na skalnatém vrcholu jsem akorát dorazil včas na pohádku od paní učitelky, jak kopec vznikl (postavili ho čerti). Všude okolo byla báječná panorámata, bylo vidět snad až do Olomouce. O to více jsem si nadával za absenci foťáku. Sjezd z Bradla opět prověřil techniku jízdy na kořenech a v kamení. Po absolvování dalších dvou vrcholových prémií jsem už byl krásně načnutej a ozýval se hlad. Zbýval mi už poslední úsek k Rabštejnu. Z této strany ale asi není příliš frekventovaný přístup, protože jsem měl pocit, že tam jdu první. Ano přátelé, šel jsem pěšky, ono se docela ve vysoké trávě jede špatně do kopce. Nebudu vás už zatěžovat dalšími detaily, jako že mi opět zmizela značka, že některé cesty nebyly moc schůdné, že jsem úplně umřel,... ...prostě jsem se po pár hodinách dostal k cíli svého snažení. Lokalita Rabštejn obsahuje louku s volným tábořištěm, hospodu, zbytky jakéhosi hradu a spoustu lezeckých terénů. A v tuto sobotu také spoustu horolezců - místy to pod skalami vypadalo jak na Václaváku. Po chvilce dorazilo zásobovací auto s Jančou a spoustou dobrého jídla uvnitř, ale já jsem byl zrovna ve stavu, že jsem hlad ani moc neměl. To jsem zvědavej, jak příští víkend ujedu 105km a brutální převýšení 2600m. No nic, uvidíme. Zašli jsme se mrknout na vyhlídku na vrcholku jedné skály. Opět nádherná panorámata, za kopcem se schovával Praděd, prostě paráda. Večer to všude cinkalo, jak když se vrací stádo ovcí, ale to se vracelo stádo horolezců ze skal. Všem jsme opět potvrdili že opravdu nejsme horolezci, že nejsme z Opavy a že nás na skálu nedostanou. Druhý den ráno jsme se s Jančou se všemi rozloučili a já jsem poté vyrazil směr Olomouc. Trasu jsem výrazně pozměnil, terén mě čekal pouze na prvních pár kilometrech. Proto jsem si ho užil do sytosti - zarostlé cesty, polomy, paseky, louky, elektrické ohradníky, přejeté odbočky - prostě vše, co patří k hezké projížďce. Na hanácké totální rovině nezbývalo než bušit do pedálů a tak jsem byl nečekaně rychle na koleji.